O jedné hádce v autobusu
Psát blog je již dlouho moje touha. Před několika lety jsem napsala několik příspěvků, dala je na svůj web jako blog, ale jednou se mi při úpravě webu podařilo tyto články omylem smazat. Jedno kliknutí, a vše bylo nenávratně pryč. Tehdy jsem si řekla, že asi nemám psát. Přesto se ale čas od času ve mně ozýval slabý hlásek, že bych zase mohla něco napsat.
A pak jsem v jednom kurzu byla postavena před výzvu napsat blog. Jedna část mé osobnosti zajásala: "Hurá. To je super!" Ale vzápětí se ozvala jiná moje podosobnost s jasným připomenutím: "Dvakrát nevstoupíš do stejné řeky." A pokračovala: "Ty chceš psát? Vždyť nejsi vůbec kreativní, nápaditá."
Chvíli byl silnější hlas tohoto Sabotéra. Občas ho poslouchám. Občas se jím nechám zviklat. Ale pak se opět začala ozývat ta druhá část, nazvala jsem ho Kreativec a připomněl mi moji touhu. Připomněl mi, že sama klientům říkám, že jejich touhy nepřicházejí jen tak, že odrážejí to pravé poslání, volání jejich duše. A tak jsem se hecla. Řekla jsem si: "Jdu do toho. Vždyť si poslední dobou čím dál tím víc snažím dávat výzvy, překračovat svoji komfortní zónu. A tohle je další skvělá příležitost k růstu.."
Jenže se opět ozval můj Sabotér. "Víš, jak ti to nejde s technikou? Pamatuješ, jak jsi se mořila s webem? Tohle bude ještě horší. To nedáš!" "Tak ať." Odpovídá Kreativec.
Sabotér se ale nehodlá vzdát, a tak pouští další palbu: "Ty myslíš, že to bude někoho zajímat? Vždyť internet je plný skvělých článků na fb, instagramu…Pro další už není místo." Kreativec se ale také nechce vzdát. Je sice malý a mladý, ale má odvahu, a tak pohotově argumentuje: "V obchodě je také přehršel jogurtů a každý si najde svého zákazníka. A koneckonců psát můžeš jen pro sebe, pro svůj dobrý pocit a možná si z toho někdo něco odnese."
Ptám se sama sebe, z čeho pramení moje touha psát. Co bych chtěla předat. Přichází mi, že bych chtěla
- Edukovat v oblasti duševního zdraví a osobního rozvoje.
- Inspirovat ke změnám chování a myšlení
- Sdílet své zkušenosti
A tak se rozhoduji vydat se na tuto cestu. Vím, že ten hlas Sabotéra nezmizí úplně. Bude to zkoušet dál. Někdy nenápadně, jindy velmi očividně. Možná je jeho motivací mě ochránit. Kladu si ale otázku: "Co získám, když ho budu poslouchat? A o co mohu přijít? Je pro mě dobré ho poslouchat? "
Nemohu své mysli poručit, aby na něco nemyslela. Nemohu ani svého Sabotéra vyhodit ze své hlavy. Přišel by zase. To vím s jistotou. Vím, že v mé hlavě není jediný hlásek, který se ozývá. Je tam také Vnitřní Kritik, Vnitřní rodič, Vnitřní Dítě, Soucit, Laskavost, Zvídavost a onen Kreativec. Toho jsem dosud moc neznala.
Mysl je tak trochu jako autobus plný cestujících. Ti cestující jsou hlasy v naší hlavě. Často se necháme jedním vést. Někdy se s nimi dohadujeme. Někdy zkoušíme Kritika či Sabotéra vyhodit ze své mysli, říkáme si, budu pozitivní.. Ale ten Kritik či Sabotér na další zastávce opět nastoupí a je často velmi hlasitý a domáhá se slova v našem životě.
Když si ale uvědomíme, že jsem to já, kdo řídí ten autobus, mohu si říct, že ty hlasy jsou jen cestující. Někteří nám jsou sympatičtí, jiné nesnášíme. Těm, kteří se nám líbí, protože nám pomáhají, abychom se stali tím člověkem, kterým chceme být, můžeme s lehkostí naslouchat. Avšak ty nepříjemné hlasy můžeme brát jen jako nepříjemné cestující v autobuse, kterým nemusíme věnovat pozornost, jedou s námi, ale nemusíme se jimi nechat řídit.
Pokud vím, kam chci směřovat svůj život, vím také, koho je pro mě užitečné poslouchat.
A teď otázky pro Vás: Kdo jsou cestující ve vašem autobuse? Pojmenujte si je. Ovlivňují některý směr vaší jízdy? Kam jede Váš autobus? Je pro Vás užitečné, když posloucháte tohoto cestujícího? Pomáhá Vámi to stát se tím člověkem, kterým chci být?
A pokud ne, můžeme to změnit, můžeme převzít zodpovědnost za svůj život. Změna je vždy možná. A pak se dějí zázraky.